J. A. Baťa – podnikatel a vizionář

Letos v březnu jsme si připomněli 120 let od narození Jana Antonína Bati (vlastním jménem Jan Karel Baťa – jméno Antonín přijal jako památku na svého otce). Řada z nás má obuvnické impérium spojené zejména s jeho nevlastním bratrem Tomášem, je ale pravda, že to byl hlavně J. A. Baťa, který ovlivnil Třebíč a okolí v mnohem větší míře než Tomáš. Zanechal po sobě dílo, které využíváme dodnes, a dodnes si připomínáme i jeho myšlenky, které jsou stále velice inspirativní.

J. A. Baťa se narodil v roce 1898 v Uherském Hradišti a dlouho zůstával ve stínu svého nevlastního bratra, byť s ním úzce spolupracoval. Vedl jeho americké pobočky, později i filiálky v Londýně. Teprve po tragické smrti Tomáš Bati, který zahynul při leteckém neštěstí v roce 1932, se postavil do popředí firmy, kterou přebudoval v největší obuvnické impérium na světě. Zatímco při jeho nástupu měla firma něco přes 1000 poboček a počet zaměstnanců byl zhruba 16 tisíc, na sklonku 30. let to bylo již téměř 6000 poboček se 105 tisíci zaměstnanci. Nebo spíše spolupracovníky, jak říkal Baťa.

Nejen Třebíč, ale celé Československo i svět

Právě spolupracovníci byli páteří Baťova koncernu. Bylo o ně ve všech ohledech dokonale postaráno – jediné, co bylo potřeba, aby pracovali tak, jak po nich vedení chtělo. Dobře patrné je to i v Třebíči, která byla po Zlínu druhým největším Baťovým městem. Dodnes se zde zachovala typická baťovská architektura v podobě pětietážových cihlových budov vystavěných dle návrhů architekta Vladimíra Karfíka, dodnes zde stojí čtvrť plná baťovských domků (pravda, už nevypadají jako za Baťova působení, protože si je lidé zateplili či různě opravili, takový je ale vývoj). V nich bydleli dělníci z borovinské továrny, kteří mohli využívat nejen výborné jídelny ve „fabrice“, ale i řady sportovního a kulturního zázemí. V Borovině působili divadelníci, hudebníci, byla zde řada sportovních klubů, kino, ale také lékař nebo prodejny. Zajímavé je, že baťovci chodili do práce pouze pět dnů v týdnu, což bylo na tu dobu něco nevídaného. Jediní, kdo museli do práce chodit i v sobotu, bylo vedení firmy.

Jan Antonín Baťa se ale nezaměřoval pouze na rozvoj svého podniku a měst, v nichž působil. Šlo mu o celé tehdejší Československo, ne-li o celou Evropu či dokonce svět (vždyť ten obletěl ve svém letadle během legendární inspekční cesty v roce 1937). Myšlenky z jeho nejvýznamnějšího díla Budujme stát pro 40 000 000 lidí jsou dodnes aktuální a nepřekonané. Už jen jeho idea dálnice, která by přetínala celé Československo od západních hranic s Německem na samý východ Podkarpatské Rusi, kde by mířila dále do Rumunska, je fascinující. Zatímco my se handrkujeme o každých sto metrů dálnice D1, Baťa navrhoval více než tisícikilometrovou magistrálu. Baťa měl spočítáno, že vzdálenost mezi Chebem a Jasiňou (nejvýchodnějším městem prvorepublikového Československa) by po vybudování dálnice bylo možné urazit za 11 hodin, nikoli za 25, jak tomu bylo tenkrát. Myšlenka byla jasná – čím rychlejší a pohodlnější doprava, tím více to prospěje ekonomice. A to nejen, co se týče dopravy zboží, ale i zaměstnávání lidí v okolí dálnice. Nebylo to žádné mlácení prázdné slámy – Baťa měl naprosto přesně spočítány náklady a výnosy na její stavbu a pozdější výnosy, které lidem přinese.

Podobně počítal i s výstavbou dodnes diskutovaného kanálu Labe-Dunaj či s obrovskou modernizací železniční sítě. S heslem „Vzduch je naše moře“ budoval vizi Československa, v němž by každé město mělo vlastní letiště, zabýval se myšlenkou leteckého spojení Prahy se všemi kontinenty. Stejně tak zdůrazňoval i nutnost zpravodajského propojení celé země – nikoli kvůli šíření zábavy, ale pro zrychlení informací; tedy podobně jako nyní vnímáme nutnost vysokorychlostního internetu. K tomu se zabýval i využitím nerostných zdrojů, budování škol, ale také daňovou problematikou.

Navržen na Nobelovu cenu míru

Je toho příliš mnoho a nelze zde vypsat vše. Pokud bychom ale tyto myšlenky dokázali přetransformovat do dnešních reálií, rázem bychom se stali nejrozvinutější zemí Evropy. Jaká škoda, že je J. A. Baťa nemohl dovést do konce – dva roky po vydání knihy k nám vtrhla nacistická vojska, která navždy změnila chod našeho státu. Baťa uprchl do Brazílie a po válce se již vrátit nemohl. Továrny mu byly znárodněny a sám byl nesmyslně nařčen z kolaborace. Naštěstí byl již očištěn, bohužel ale až v nedávné době, tedy dlouho po své smrti v roce 1965. Ani v  emigraci však zcela nezahořkl a v Brazílii vybudoval řadu měst, což mu přineslo návrh na Nobelovu cenu míru.