Karel Čapek. Spisovatel, který stále inspiruje

Nedávno jsem zde v souvislosti s prezidentem Masarykem zmínila spisovatele Karla Čapka. Kdybyste se mě zeptali, kterého autora mám nejradši, určitě by se právě Čapek umístil na jednom z předních míst.

Jeho tvorba byla mnoho žánrová, a přitom dokonalá. Psal krásně lidsky, ale přitom ne tak, aby se lidem zalíbil. Nebyl prvoplánovitý – pokud jste jeho povídky či romány četli poprvé, netušili jste, jaký budou mít konec. Osobně mám nejradši Povídky z jedné a Povídky z druhé kapsy, ale také si ráda přečtu jeho cestopisy či novinové statě zejména z prvorepublikových Lidových novin, které lze již běžně nalézt i v digitalizované podobě na internetu.

Čapek prakticky v každém svém díle ukázal, jaký je vizionář. Neustále poukazoval na možnost zneužití moci, upozorňoval na autoritářské a totalitní systémy. To mu nadělalo spoustu nepřátel, ve druhé polovině 30. let na něj útočili představitelé krajní pravice a levice. Určitě se to podepsalo na jeho již tak podlomeném zdraví, protože zemřel velmi mladý ve věku 48 let – letos v prosinci tomu bude 80 let, co nás navždy opustil. V tomto případě lze možná mluvit i o štěstí, protože se tak stalo 25. prosince 1938, tedy v době druhé republiky. O necelé tři měsíce později vtrhla do naší země Hitlerova vojska a zřídila zde protektorát – v němž vzápětí byly všechny významné osobnosti tvrdě perzekuovány. Kdo ví, co by Čapka čekalo, kdyby se této strašné doby dožil. Zřejmě by skončil v koncentračním táboře stejně jako jeho bratr Josef, který na samém sklonku války zahynul v Bergen-Belsenu.

Nenáviděli ho fašisté i komunisté

I po roce 1948 bylo Čapkovo dílo stahováno z knihoven a jeho knihy po dlouhá léta nebyly vydávány. Stejně jako ho nesnášeli fašisti, nenáviděli ho i komunisté – vždyť jen jeho stať Proč nejsem komunistou na ně musela působit jako červený hadr na býka. V totalitních režimech je to vždy ale tak, že jinak se mluví a jedná na veřejnosti a jinak doma. A proto v domácích knihovnách lidé Čapkovy knihy uchovávali jako vzácný poklad, byť venku proti jeho dílu byly pořádány štvanice.

I z toho důvodu Karel Čapek z našich knihoven – a hlavně – srdcí nezmizel. Čapek je totiž jedním z mála spisovatelů, který v myslích svých čtenářů neumírá. Bude tu pořád s námi, protože dílo, které zde po něm zůstalo, je věčné. Nechci křivdit žádnému z dnešních spisovatelů, ale myslím, že ani jeden z nich zatím za sebou nezanechal a ani nezanechá tak silnou stopu jako právě Čapek. Ne nadarmo byl nejslavnější československý autor všech dob předsedou české pobočky PEN klubu a byl několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Čapkův vztah k Jaroměřicím a Třebíči

Karel Čapek ale nebyl pouze spisovatelem – měl řadu zálib, mezi něž patřilo i zahrádkaření. A to souvisí i s naším krajem. Vždyť jaroměřické zahradnictví u Vejtasů se dodnes pyšní tím, že zde Čapek nakupoval sazeničky, když jezdil na návštěvy k Otokaru Březinovi. Čapek sám o Jaroměřicích, ale i o Třebíči napsal krásný fejeton, který vyšel v roce 1925 v Lidových novinách. Navíc do našeho kraje doprovázel i prezidenta Masaryka při jeho cestě po republice v roce 1928. Můžeme se tedy pyšnit, že nejvýznamnější československý spisovatel navštívil místa, jimiž denně procházíme.

Jeho poselství je živé i dnes

Nevím, jak by se Čapek tvářil na dnešní dobu plnou politických intrik. Ty byly běžné i za první republiky, ale rozhodně nebyly tak vyhraněné jako dnes. Vím ale určitě, že by neseděl s rukama v klíně, a dělal by to, co uměl nejlépe – psal by fejetony a burcoval by lidi, aby otevřeli oči. Varoval by před plíživým nástupem autokracie, brojil by proti sladkým řečem populistů a snažil by se vysvětlit, že demokracie nám nespadla z nebe, nýbrž že o ni neustále musíme bojovat. Už proto bych si přála, aby se opět objevil nějaký další Karel Čapek…